Jenom tak něco na úvod...

Na úvod bych se jen chtěla omluvit za to, že má vznikající ''knížka'' má jen zatím jen pár kapitol a jsou tu ještě značné nedostatky. Kapitoly možná ještě malinko prohážu nebo mezi ně dám ještě nějakou další nebo je budu průběžně měnit. Takže nejspíš se Vám to bude dohomady špatně číst...=(      Ale i tak doufám, že se Vám to bude líbit a že si přes to všechno trochu počtete =)!

Kniha...

1. kapitola

Opatrně pootevřu pravé víčko a mrknu na svět.

Celý pokojík je temný, neproniká do něho moc světla, protože nebe je venku celé tmavé jakoby se schylovalo k nějaké dlouhé kruté bouři.

Brrrrrr!!! Zase další den, zase další školní den.

Komu by se chtělo vstávat dnes v tomhle počasí, když na vás čeká jen dlouhá škola, písemka z biologie a nevrlý učitel?

Mně tedy určitě ne, to vím jistě.  Znovu se zachumlám do teplé peřinky a zavřu oči. Chci pokračovat v tom sladkém snu.

Za oknem najednou zahřmí hrom, oblohou projede klikatý blesk a vzápětí se mraky protrhnou a začne lít.

,, Lucie, vstávej, ať to stihneš´´, ozve se z kuchyně.

Dám si přes hlavu polštář a dělám, že nic neslyším. Pomaloučku se mi zase zavírají víčka a ponořuji se do snu.

,,Chceš udělat do školy rohlík nebo chleba?´´, ozve se zase.

Pffff. Tohle opravdu nemá cenu. Naštvu se a odhodím polštář do prostřed pokoje.  Dešťové kapky bičují na parapet a na ulici vidím pobíhat promočené lidi sem a tam. Deštníky se nad nimi prohýbají. Lomcuje jimi vítr, že se div nezlomí.

Tak jo, dneska ještě milostivě vstanu, rozhodnu se. Ale zítra, to vám povídám, zítra mě z té postele nevytáhnou ani párem volů.

Hodím na sebe džíny, růžové tričko a pořádně teplý svetr. Ve škole totiž určitě zapomenou zatopit a mrznout tam tedy opravdu nehodlám. Vezmu batoh a jdu se trochu nasnídat.

Na stole však pro mě zbyly z jahodového koláče jen drobky. Nejspíš ho celý snědl Péťa, náš jedlík. Vždycky toho sní, jako dospělý chlap a ne jako sedmiletý fracek. Ono se přece jen nevyplatí vstávat takhle pozdě.

U zrcadla se na sebe nevěřícně podívám. To sem asi prožila hodně divokou noc!  Nemám slov!

Chňapnu po hřebenu a snažím se ty moje rezavé kudrlinky alespoň trochu zkrotit. Vypadám jak rezavá ovce. No, opravdu. Některé holky chtějí mít objemné vlasy. Však na to také je spousta reklam, ve kterých krásně modelky pohazují svými kadeřemi. A já objem vlasů mám, jenže až moc velký. Dal by se možná  počítat na decimetry krychlové, ne-li na krychlové metry.  Po pár čísnutí už se ale musím pochválit. To už vypadá alespoň trochu líp. To už je jako učesaná rezavá ovce. Chvilku se ještě natáčím před zrcadlem a pozoruji svou postavu a špulím rty jako nějaká hvězda, třeba Lady Gaga.

„ Dělej, už na tebe strašně dlouho čekáme!“, popohání mě Péťa.

Párkrát přejedu kartáčkem zuby a oblíknu si kabát. Ještě nesmím zapomenou taky na deštníík, ikdyž jedu autem. Od parkoviště ke škole to totiž není zrovna blízko, akorát tak doba, ve které bych stihla zmoknout.

Mamka mě v autě nevítá zrovna moc nejpřívětivěji. Rozhodně to nepomůže mé zkažené náladě.

,,Nemůžeme na tebe každý den čekat. Za chvilku mám už být v práci a to tě ještě musím hodit do školy a Péťu do školky. Rozumíš?

Zrovna dneska má přijít jedna zákaznice, která chce drahé svatební šaty a pokud s našimi službami nebude spokojená a bude tam na mě muset dlouho čekat, tak budu mít po kšeftu. No a když nebudou kšefty, nebudou peníze a na tu černou mikinu, kterou sis vyhlídla můžeš zapomenout! ´´ řekla a s hlasitým zaskřípání nastartovala auto.

Snažila jsem se udržet jazyk za zuby a neodmluvit jí. Znám se, kdybych něco podotkla, nepomohlo by to . Naopak, bylo by to ještě horší, tak jsem byla zticha.

S tou mikinou mě hodně zaskočila. Nevěděla jsem, že jsme na tom tak finančně špatně. Že bychom neměli ani na mikinu? Na obyčejnou černou mikinu?    No, možné to je, protože..................od té doby, co od nás odešel táta žijeme jen z máminy skromné výplaty a z každoměsíčních tátových příspěvků. Rozhodně si asi nežijeme tak blaženě, jak předtím...

Snažím se na ten rozchod rodičů zapomenout, ale...............

Po tvářích už se mi zase kutálí slzy velké jako hrachy.

Ach jo!

2. kapitola 

O půl čtvrté jsem se konečně dostala domů. Hodila jsem aktovku pod stůl, v kuchyni vytáhla z ledničky studené mlíko a nasypala si do něj kukuřičné lupínky. Na dnešní odpoledne žádný plán vymyšlený nemám, tak nejspíš si po náročném dni ve škole udělám pohodičku a budu si číst nějakou knížku. 

,,Krrrásnééé rrráno!´´ pozdraví mě trochu opožděně náš papoušek. Přeskakuje z větvičky na větvičku a vypadá, že má dobrou náladu.

,,Vždyť už není ráno, prosím tě, je odpoledne. Počkej taky ti dám něco k jídlu.´´

Když mu podávám nakrájené kousky jablek , snažím se ho pohladit. Má krásné jemné červené peří. Sem tam je pár pírek zelených. I když už není zrovna nejmladší, pořád vypadá úžasně.  Máma mi ho koupila ke třetím narozeninám. Tehdy jsem z něho měla obrovskou radost, ale jaképak potom bylo pro mě zklamání, když jsem se ho snažila učit mluvit a on pořád nic, jenom mlčel. Naštvala jsem se na něj a přestala jsem se snažit. 

 Po dvou letech, když jsem tenkrát rozespalá přišla do kuchyně, vykřikl na mě nečekaně z klece:

 ,, Krááásně rráno!´´

To bylo překvápko. Jsou to sice jediná dvě slova, která umí, ale mohu být ráda i za to.

V zámku u hlavních dveří zarachotil klíč.

,,Ahoj, Lucie, to jsem já. Jak ses měla dneska ve škole? ´´

Mamka nikdy nezmění svou otázku, když přijde z práce domů. Ještě nikdy se nestalo, aby se mě na školu nezeptala.

,,Jo dobrý. ´´

,, No, dobrý, to říkáš vždycky. Dostala jsi nějaké známky?´´

Nemá cenu to nějak zatutlávat. Mamka to stejně pokaždé ze mě nějak dostala.

,, Psali jsme včera z angličtiny a to mám jedničku, pak ze zemáku mám trojku, protože profesor po mně nepřečetl odpověď v testu a pak ještě mám pětku z matiky.´´

Už, už se chystala něco říct, ale předběhla jsem ji.

,,Mami, slibuji, že se na to hned za půl hodiny podívám a naučím se to.´´

Dál tedy už nic neříkala a začala vyndávat nakup z tašky.

,,Dneska jsem zajela až do Tesca a udělala jsem pořádný nákup. V ledničce už nám toho totiž moc po víkendu nezůstalo. Dala by sis k večeři třeba pizzu?´´

,, To je bio pizza, že jo? ´´ zeptám se znechuceně.

,, Jo, je. Chci, abyste jedli to nejzdravější a když už nemáme zahrádku, kde bych mohla něco pěstovat, budu kupovat bio věci. A netvař se takhle. To mě uráží.´´

,, Hm, to bude zase mňamka.´´

,, Nebuď drzá!´´

Podívala jsem se na hodiny. Nejvyšší čas vypadnout, protože se to tu schyluje k velké hádce.

,, Mami, já jdu teďka za Katkou pro můj sešit, jo? Vrátím se někdy po šesté.´´

Nečekala jsem na její odpověď, jestli mi to dovolí nebo ne, protože jsem věděla, že ne. Rychle jsem vzala kabát, mobil a peněženku a utíkala na zastávku tramvaje.

Za Katkou jsem samozřejmě nešla pro sešit. Ten hezky v klídku ležel u mě v tašce pod stolem, ale domluvili jsme si sraz na náměstí. Bylo mi jasné, že mamka mě hned prokoukla, ale teď už mě nijak zastavit nemohla.

Když jsem doklopýtala na náměstí, Katka už tam seděla na lavičce.

 ,, Kde jsi, proboha? Čekám na tebe už dobrou čtvrthodinu.´´

 ,, Promiň, ono to není lehký se dostat od nás z domu, když tam je mamka. Zase měla spoustu řečí, ale…to nic. Kam půjdem?´´

 ,,Nevím, kam chceš.´´ Nechala Katka volbu na mě.

 ,,Dobře, tak co třeba do toho nového nákupního centra na Palackého ulici? Prý tam mají spoustu dobrých obchodů s oblečením, co?´´

,,Tak jo, můžeme se tam mrknout, ale, nevím, jak ty, ale já se opravdu můžu jen mrknout, protože v peněžence mám asi sedmnáct korun a to si myslím, že na nějaký hadr stačit nebude,´´ řekla jsem trochu zahanbeně a podívala se do peněženky. V té skutečně cinkala jen desetikoruna, pětikoruna a dvoukoruna.

 ,, A to mi má vyjít ještě na zpáteční cestu domů.´´

 ,, Hele, buď v klidu, já jsem dneska dostala kapesný, takže ti když tak můžu půjčit. OK?´´ Řekla a vzápětí vytáhla ze své peněženky trochu zmuchlanou tisícovku.

 ,, Tý jo! Ty se tak máš. To bych chtěla taky, ´´ postěžovala jsem si. ,,Jenomže od mámy dostávám týdně jenom čtyřicet korun a s tím si můžu o oblečením jenom nechat zdát.´´

 ,,To víš, někdy je výhoda mít prachatý rodiče. Ale to jenom někdy. Ty máš rodiče daleko častěji doma, moji rodiče se tam zastavují jenom na noc a i to někdy ne, někdy spí i v práci. Ale teď už prosím tě pojď nebo nám v těch obchodech zavřou,´´ řekla, chytla mě za ruku a vyšly jsme vstříc obchodnímu domu.

Vím, že to nemyslela zle, když řekla slovo rodiče. Ví, jak to u nás doma momentálně je. Vlastně oba rodiče mám, oba jsou stále naživu, jenže už neberu jako celek. Už to nejsou rodiče, jak bývali dřív, když jsme ještě bývali celá rodina, ale teď to jsou máma a naproti daleko je táta. Hodně daleko, stodvacet kilometrů. To je dost. Při vyslovení toho slova od jejich rozvodu vždycky pocítím jakoby knedlík v krku, který mě dusí.

Prolezly jsme kompletně všechny obchody s oblečením a botami. A že jich nebylo málo. To byste nevěřili, jak se člověk dokáže u nakupování odreagovat a zapomenout na svoje problémy. V tu chvíli pro mě existoval jen svět obchodů a značek a žádný rozvod rodičů mě neničil. Úplně jsem roztávala nad krásou těch šatů z Orsay nebo tý tašky Roxy. Nevnímala jsem nic jiného, než Katku a oblečení.

,,Vidíš v tý výloze to tričko Adidas a ty kraťasy k tomu?´´ nadšeně hleděla Katka do výlohy.

,, Ty jsou nádherný. Mají naprosto skvělou barvu. Pojď, jdeme se tam podívat. ´´

V obchodě se na nás mladá prodavačka usmála, ovšem tak, jako se směje na každého zákazníka. I tak mě to potěšilo. Na sobě měla tlustou vrstvu make-upu a řasy měla tak velké, div jimi zvládla mrkat. Na první pohled šlo poznat, že jsou umělé.

,, Tady jsou , vezmi si svou velikost a běž do kabinek. Já si beru to tričko.´´ řekla mi Katka.

Hmátla jsem po nejmenší velikosti, tedy XS a šla za ní.

Kabinky byly velmi luxusně zařízené, zákazníci měli možnost vybrat si barvu kabinky, ve které si chtějí oblečení vyzkoušet. Já jsem si zalezla do modré, to je moje nejoblíbenější barva.

Kraťasy jsem na sebe natáhla a podívala se do zrcadla. Nádherně mi seděly. Neměla jsem v nich tak malý zadek a hubené nohy, vypadalo to, že jsem úplně tak akorát.

,,Lucko, ve které kabince jsi?´´ zeptala se odněkud zvenku Katka.

,, V té tmavě modré napravo.´´

,, A můžu k tobě? ´´

,, Určitě, pojď, ´´řekla jsem a poodhrnula závěs, aby mě Katka snáz našla.

,,Tý jo, tobě to teda sekne.Ty ti fakt seděj, co? Líbí se ti?´´

,,Jsou nádherný, máš pravdu a nevypadám v nich jak vyžle.´´

Musely jsme se tomu obě zasmát.

Pak jsem nepozorovaně jsem mrkla na visačku s cenovkou.

699,- Kč!!!!!

Do prkna. Tak o nich si můžu nechat je zdát, pomyslela jsem si. Kraťasy mi seděj málokdy a teď mi zrovna jsou, ale musí být takhle předražený.

Katka se mě radostně zeptala: ,,Tak co? Koupíš si je, že jo? Já ti na ně klidně půjčím, jestli chceš…´´

Pomalu jsem si je svlékala a zase zpátky oblékala rifle. Nemohla jsem si je koupit.

,,Katko, jsi strašně hodná, že mi na ně půjčíš, jenže stojí skoro sedm stovek a to je strašně moc. Já bych nebyla schopná ti je zase vrátit.´´

Říkalo se mi to strašně těžko, připadal jsem si jako nějaký bezdomovec, který nemá žádné peníze.

,, Lucie, prosím tě. Já ti ty kraťasy klidně koupím a nemusíš mi nic vracet. Nemysli na peníze. Mě stačí, když mámě řeknu, že mi ještě nedala kapesný a ona mi tu tisícovku dá klidně znovu.´´

,,To myslíš fakt? A není to trochu drzý takhle z mámy dělat blbce?´´

,, Neboj se, Lucko. Ona ke mně taky není zrovna nejhodnější. Vůbec ji neberu jako mámu. Od jednoho roku mám místo ní chůvu a ona nastoupila zase do práce. Do té modelingové agentury. A i tak prý kvůli mně ztratila strašně moc. Po porodu měla vytahané břicho a ani ji tam nechtěli vzít zpátky.´´

,,To ti řekla? ´´

,, Jo, přesně takhle mi to řekla , když jsme se nedávno pohádali. Ale už se o tom nebavme, chceš ty kraťasy teda? ´´

Pohlédla jsem na ně a pak opatrně dala zpátky na ramínko.

,, Katko, fakt to nejde, připadám si jak nějakej ubohej žebrák. A mamka by se navíc ptala, odkud je mám, protože ví, že na ně nemám peníze a já bych jí to celé musela říct. Jí by se nelíbilo, kdyby věděla, že mi kupuješ takovéhle drahé oblečení.´´

,,Ale, Lucko, pokud je opravdu chceš, tak……´´

Kraťasy jsem pověsila zpátky tam, kde jsem je předtím vzala. Odkládala jsem je tam s těžkým srdcem a musela jsem se hodně přemáhat, ale jinak možnost jsem opravdu neměla.

,, A co to tričko, jak sis zkoušela. Sedělo ti?´´ zeptala jsem se potom Katky.

,, Já nevím, zkoušel jsem si ho jen tak zběžně. Víš co? Tak pojď zase ty se mnou do kabinky a poraď mi teda, jestli si ho můžu vzít, jo?´´

Vlezli jsme teda obě zase do kabinky a Katka si dala tričko.

Jak už se dalo předpokládat,  úžasně jí seklo. Bylo tyrkysovo-bílé a u límečku mělo nádherný vzor.

,, Heleďte, dámy, do kabinek se chodí po jednom,´´ přišla najednou ta mladá prodavačka.

,, Omlouváme se, ale my už stejně jdeme, viď Lucko?´´

,,Jasně, už jdeme.´´

Katka tričko zaplatila a vyšly jsme z obchodu. Už bylo dost hodin, tak mě Katka vyprovodila na zastávku a pak odešla.

Byl to krásný den. S Katkou jsou vlastně všechny dny úžasné. S ní se člověk zabaví na dlouhou dobu a potom se mu ani nechce zpátky domů. Tak jako mně. Ale co. Vždyť se zase uvidíme zítra ve škole a na baletu.

Takže tenhle den ještě nějak vydržím a budu se na ten zítřek těšit.

3. kapitola

,,Teď se otočte a dáme si to Port de bras ještě jednou na druhou stranu!´´

,,A ty Lucie, přestaň se hrbit a dopni kolena!´´

Copak se nesnažím? Sjíždějí po mně kapky potu, sotva lapám po dechu a ona mě přesto ještě takhle okřikuje! Nespravedlnost! Káča jedna pitomá!

No, dobře, uznávám. Dneska mi to zrovna nejde nejlíp, ale to přece ještě není důvod na mě takhle řvát! Jen chvilku věnuju pozornost svým rukám a hned se mi zase pokrčí nohy nebo shrbí záda. Nemůžu za to. Ale proč?

,,Lucie, poslouchala jsi mě? ´´ Už zase, už zase mě peskuje. Copak jsem v tomhle baletním sále sama? Není tu se mnou ještě kupa dalších holek?

,, Nic si z toho Lucie nedělej. Mně to minulou hodinu taky zrovna moc nešlo a koukej, jak mi to jde dnes.´´ řekne  Katka u vedlejší tyče a přitom předvede bezchybné čtvrté Port de bras.

Nechápu, že jsem dnes tak strašně nemožná...ve škole za tři a za čtyři a teď ještě tohle! Nedokážu ani tenhle primitivní baletní prvek.

Jindy tu perlím! Umím krásnou hvězdu, relevé, retité nebo cokoli jiného.

 A dnes? Tohle všechno, co tu dnes dělám by dokázal i, i tamten bezdomovec na ulici.

Pozorněji se tu osobu podívám. Na sobě má špinavou šedou šusťákovku, svítivě oranžové tepláky, se kterými ladí kulich ve stejné barvě.

Najednou pustím tyč a myšlenkami přejdu od baletu pryč. Mou pozornost upoutá roh tamté ulice.

Venku je sice počasí jako bylo ráno, ale bezdomovec přesto sedí na kraji chodníku a zadumaně kamsi kouká. Jakoby tu hnusnou bouři nevnímal. Nejspíš si zvykl. V takovém počasí - v mrazu, vedru, ve větru a i v bouřce - tu musí osaměle sedět a nemá se kam schovat.

Jenže alespoň nemá takové starosti jako já. Nemusí se dřít tady v sále, nemusí chodit do školy, poslouchat rodiče! Vlastně teď jen mámu...

,,Lucie, proboha, co tam okouníš u toho okna? Nevšimla sis třeba, že máme hodinu? Co? Odpovíš mi laskavě?´´

Snažím se ji nevnímat stejně jako jsem se snažila nevnímat dneska ráno svět. Jenže opět to nejde. Její pronikavý hlas mi zní v uších. Pořád za mnou stojí a cosi mele, jenže já slyším v uších jen šum.

Otočím se zase k tyči a snažím se napodobovat ostatní holky.

Proč se rodiče rozešli? Copak ani trochu nebrali ohled na nás - na mě s Péťou. Nedošlo jim, že nám tím úplně převrátí život?

Nesmím na to přeci myslet, poručila jsem si. K ničemu to nevede akorát to na levé straně mého hrudníku vyhlodává obrovskou díru. Přesně tam, kde je srdce...Nemyslet! Hlavně nemyslet!

Opět začínám vnímat dění v sále. Holky opakují starou vazbu, tak se k nim mlčky přidám.

A ono mi to zase jde! Co se děje?

,,Holky, ještě rychleji, víc do tempa!“ ozve se mi za zády.

Tak zvedám nohy ještě rychleji. Poslouchám víc hudb a přidám k vazbě i variaci rukou. Napravo, nalevo, nahoru a dolů. A vida! Vždyť ono to není zase tak těžké. Jedno relevé, holubička, výskok, dolů a znovu.......a pak ještě třikrát za sebou...

Po hodině jdou všechny holky do šatny. Strašně ze mě leje a to doslova a do písmene. Ještě, že si na hodiny nosím ručník a jsem tak připravena na následky toho týrání. Dneska nám dala Fajková opravdu zabrat.

,, Fíha, holky. Mě dneska tak strašně bolí nohy, že snad ani nedojdu domů. Vás taky?´´zeptá se všech Veronika.

,, Že se ptáš, člověče. A navíc ty bydlíš tamhle za rohem, jenže já se musím nějak dobelhat na nádraží, tam čekat půl hodiny na vlak, pak tři čtvrtě hodiny trčet ve vlaku, kde jsou samé pofidérní osoby a úchylové a pak ještě deset minut než dojdu ze zastávky domů. A to všechno ve tmě. Taky nechápu, proč musíme bydlet tak daleko´´ postěžuje si Karolína.

Nějak nemám chuť se s holkama pouštět do debaty, proto si sbalím věci, všechny pozdravím a vyjdu ven do temného večera. Ještě na nákup do Tesca a pak už jen relaxace u televize. Na učení dneska kašlu.

3. kapitola

,,Lucie, slyšela jsi to?  Tu novinu? ´´ vítá mě po ránu nadšeně Katka a sedá si vedle mě na lavici.

,,Co se stalo?´´ předstírám svoji zvědavost, i když už vím, co má na mysli. Jenom chci, aby nic nepoznala.

,, No představ si, třídní si o víkendu něco udělala s nohou. Tak nám bude hodiny suplovat nějaký nový profesor!!! Má být mladý a hezký!!! Verča ho prý včera viděla na náměstí. Já se tak strašně moc těším!´´ řekne skoro zamilovaně.

,, Ty ne? ´´ zeptá se mě udiveně, když nezpozoruje žádný nadšený výraz v mém obličeji.

,, Ale jo, docela se těším, jenže….´´ v hlavě mě nenapadá žádná srozumitelná odpověď.

,, Co jenže?´´

Odpovědět jí už ale nestihnu, protože na chodbě zařinčí zvonek. Jindy ho nesnáším, ale zrovna dneska jsem za něj byla ráda. Nevím, co bych Katce odpověděla. 

Rychle hodím na lavici sešit z češtiny a učebnici.

Srdce mi tluče jako o závod. Celá třída se na nového profesora těší, jenom já se toho prvního setkání s ním jako s mým profesorem úplně děsím.

Za chvilku už přijde!!! Krucinál!

Dveře se rychle otevřou a on vstoupí. Všichni ztichnou a důkladně si ho prohlíží. Na sobě má slušivé modré tričko a černé džíny.

Taky by se mi líbil a obdivovala bych ho, kdyby……….

Ach jo ! Musím Vám to už prozradit!

Také bych ho obdivovala a líbil by se mi, kdyby.........kdyby to nebyl přítel mé mámy!!!

Ano, je to tak. Je to milenec mámy.

Mladý, opravdu pohledný, jenže je to prostě přítel mé mámy. Nesnesu ho!! Nesnesu ho doma natož tady ve škole před spolužáky!!!

Zrovna předevčírem u nás zase byl. Byl v našem bytě skoro celý den. Objednal mi k narozeninám dort, koupil colu, což se moc nezamlouvalo mamce a jejímu zdravému stylu, uspořádal oslavu a koupil tričko….

Tohle všechno by se mi náramně líbilo, kdyby ale na jeho místě byl můj táta. Můj opravdový táta, biologický táta, táta, který mi silně přilnul k srdci, který s námi byl až do letošního léta….

…Jenže místo něho tam byl ten dolézavý, nepříjemný, vnucující se chlap, který, aniž by se mě zeptal, vlezl mi do života a úplně mi ho převrátil…

Ten večer, jako by to všechno nestačilo, mi navíc s úsměvem oznámil, že bude mým třídním.

Nejdřív jsem si myslela, že jsem jenom špatně slyšela, ale potom, co mi to ještě jednou zopakoval mi to konečně došlo.

Možná ode mě čekal jinou reakci, možná čekal, že v kuchyni začnu skákat radostí, že ho obejmu kolem krku a lípnu mu pusu, ale to se velice mýlil.

Odběhla jsem do pokoje a tam padla na postel. Měla jsem sto chutí jít zpátky do kuchyně a do obličeje mu říct, že do mýho života prostě nepatří a ať z něho laskavě co nejdříve vypálí,ale nezmohla jsem se na to. Nezmohla jsem se v té chvíli ani na to, abych si utřela sopel a slzy do rukávu. Byla jsem naprosto vykolejená a v šoku!!!

A teď tu přede mnou stál a koukal se mi přímo do očí, usmíval se a dělal, jako by na to všechno, na to, jak jsem se zachovala, když mi to sdělil, zapomněl.

Bylo mi z něho špatně. Podívala jsem se do učebnice a dělala, že jsem si jeho pohledu nevšimla. Jakoby mi to dělal naschvál.

Chvíli počkal a teprve pak nás vyzval, abychom se posadili.

Všichni spolužáci si v lavicích šeptali a předávali dojmy o novém profesorovi. Všichni byli z něho viditelně nadšení s výjimkou mě.

Seděla jsem tam s hlavou skloněnou a přemýšlela, jak to s ním vydržím.

Kéž by se učitelčino zranění spravilo co nejdřív.

PROZATÍM NEDOKONČENÉ !