Tady to je další školní práce. Je to vypravování na téma Můj první let do vesmíru, které jsme už měli předem zadané.

Můj první let do vesmíru...

Napřímil jsem se, abych si protáhl záda.

V šeru noci nebylo skoro nic vidět, svítil jen měsíc a hvězdy na obloze. Bylo nesnesitelné teplo, i když byla půlnoc a ze mě tekly čůrky potu. Oči se mi sami zavíraly a já jsem se vší silou snažil je mít otevřené. abych alespoň matně viděl, který kámen beru do rukou či kam šlapu. Pracuju tu už od samého poledne a moje síly stále ubývají. Nesnesu však pomyšlení, že by mě ten krutý dozorce chytil a já bych přišel o práci a moje rodina by neměla na jídlo. Sebral jsem kámen a vydal se na určené místo.

Po chvilce se mi nohy opravdu motaly a ruce mě vůbec neposlouchaly. V hlavě mi začalo silně hučet jako bych stál těsně u Viktoriiných vodopádů, i když ty byly odsud vzdálené stovky kilometrů. Náhle jsem vyčerpaný padl na zem a poslední, co si ještě pamatuji je pohled na oblohu plnou hvězd….

Letěl jsem obrovskou rychlostí, rychlostí snad takovou, že by se nedala změřit. Prorážel jsem vesmírný prostor, míjel neznámé planety. Tu a tam jsem se musel vyhnout velkým meteoritům.

Najednou jsem se ocitl tam, kde panuje volnost a naprostá nezávislost. Každý si tu letí, kam se mu zamane a nikdo ho nedrží.

Roztáhl jsem ruce jako pták a užíval si toho pocitu lehkosti a štěstí, který jsem vždycky toužil zažít. Teď konečně jsem se dočkal.

Párkrát jsem ještě zakroužil mezi planetami, a pak se rozlétl směrem ke Slunci. K té ohnivé kouli, ke hvězdě která díky své velikosti předčila všechna vesmírná tělesa. Je vůdcem celé Sluneční soustavy, ale hlavně……dodává teplo. Vítr mi totiž během letu ochladil celé mé tělo a začal jsem se třást zimou. Když jsem se ke Slunci přibližoval, cítil jsem, jak se moje kůže pomalu zahřívá. Čím blíž jsem ke němu byl, tím víc jsem cítil jeho žár. Za chvilku už jsem byl těsně u něj. Bylo nesnesitelné horko, ale já jsem přesto pocítil touhu se ho dotknout.

Alespoň jednou, jedinkrát.

Rozevřel jsem dlaň a natáhl ruku …

Ucítil jsem nesnesitelnou bolest, nesnesitelný žár. Ztěžka jsem otevřel oči a spatřil nad sebou bič. Houpal se sem a tam, nad mojí rukou.

,,نحن جند الله جند الوطن إن دعا داعي الفداء لن نخــن !´´ vykřikl na mě dozorce a pak mě bičem švihl ještě jednou. Nešikovně jsem se postavil na nohy a pohlédl na svou dlaň. Byla na ní ošklivá hluboká rána. Ta rána však byla od Slunce.

Popadl jsem kámen a vyrazil opět na určené místo. I já hledám a budu hledat své důstojné místo….