Povídka...

Na hodinách na kostelní věži právě odbíjela devátá hodina večerní, když do jedné staré krčmy v Nuselské ulici vstoupila mladá dívka. V hospodě byl šero, místnost osvětlovalo jen pár svíček, ale přesto si všichni muži nové příchozí ihned všimli a usmáli se ni. Dívka jim úsměv oplatila a lehkým, avšak jistým krokem zamířila k pultu.

,, Zdravím, tatínku, ´´ pozdravila šenkýře a dala mu na tvář pusu. Pak vzala do ruky skleněný pohárek, až po okraj naplněný červeným vínem, a párkrát si lokla. Nápoj byl příjemně svěží.

Šenkýř si ji s lehkým náznakem úsměvu prohlížel. Už několikrát si říkal, že může být na svou dceru pyšný. Byla skoro andělsky krásná a svou chytrost by mohla rozdávat.

,, Eliško, měl jsem o tebe strach. Není správné, aby se dívka tvého věku potulovala v tuto dobu po ulicích,´´ pravil ustaraně šenkýř. Dívka mezitím odebrala z dřevěné police  jeden džbánek  a začala do něj pro zákazníky čepovat pivo.

,, Odpusť mi to, prosím,‘‘ , řekla líbezným hlasem, ,, moc se omlouvám. Však ty víš, kde jsem byla a taky dobře víš, že jsem tam byla v bezpečí. U Jakuba se mi přece nemůže nic stát,´´ pronesla a pak si ovázala kolem pasu již několikrát spravovanou zástěru.

,, Nikdy si nemůžeš být ničím jistá, Eliško. Udělej to tedy aspoň pro mě a příště přijď o něco dřív, budeš tak hodná? ´´

,, Dobře, udělám to pro tebe, ale teď už tady nech práci na mě a běž si domů lehnout. Je na tobě vidět, že toho máš po dnešku hodně. Já to tu sama zvládnu a hned jak po jedenácté hodině odejdou poslední hosti a já tu poklidím, půjdu tou nejkratší možnou cestou přímo domů, slibuji. ´´

Dcera se starostlivě podívala na tatínka, pak vzala džbánky s pivem a zamířila k žíznivým zákazníkům.

Otec musel připustit, že dneska měl práce opravdu nad hlavu, a jelikož už nepatřil mezi nejmladší , pořádně ho to zmohlo. Na druhou stranu ale měl obavy o svou dceru, mladou, krásnou a atraktivní dívku. Bylo přeci velice nebezpečné nechat ji takto pozdě v noci samotnou v hostinci.

Dcera ,jako by mu ale četla myšlenky, ho v  bloumání přerušila.

,, Tatínku, věř mi. Slibuji, že se budu snažit být co nejdříve doma. Ty si musíš odpočinout, abys byl zítra zase čilý. Víš, že jsi dostal ten dopis, že k nám přijede pán z Rabštejna,a že podle všeho hodlá navštívit náš hostinec, aby se po dlouhé cestě občerstvil a odpočinul si. Je to pro nás přeci čest, že se zastaví zrovna u nás, ne?´´ přemlouvala otce. ,,Nemůžeš ho přeci přivítat ospalý a unavený. Víckrát by se u nás nezastavil.´´

Šenkýř si  nejdříve stál za svým, že tu ještě chvíli vydrží. Cítil únavu, ale zároveň také odpovědnost za svou jedinou dceru, za své jediné dítě. Myšlenka na měkkou slaměnou matraci, která ho doma čekala, však byla tak sladká, že si nakonec řekl, že se nad ním snad Bůh slituje a dohlídne, aby se jeho dceři té noci nic nestalo. Musí k Bohu pomodlit, věřit mu.

Oblékl si tedy svůj teplý plášť, políbil svou dceru na rozloučenou a vyšel z šenku do tmavé noci.

Nálada se v šenku ihned zlepšila. Aby také ne! Vždyť je obsluhuje taková hezká mladá holka! Někdo se na Elišku jen usmál, skupinka mladíků u malého stolu s ní prohodili pár vlídných slov a zeptali se, jestli by nechtěla k nim přisednout. Eliška si však byla vědoma své povinnosti, proto nápadníky galantně odmítla a pokračovala v roznášení jídla.

Jelikož venku nebylo počasí na žádné procházky a dlouhé chození, byly dnes stoly z velké většiny obsazené. 

Václav, muž středních let, oděn do hnědých kožených kalhot a plátěné haleny, zabíral místo u stolu hned vedle okna. Se zaujetím pozoroval dění na ulici. Nejdříve sledoval hostinského, který šel směrem k Mlynářské ulici a pak ještě pár lidí ubírající se opačným směrem, tedy k Zelinářskému trhu. Jinak po ulici nikdo neprošel s výjimkou asi čtyř dětí, starých jako jeho dcera Anežka. Václav měl ale možnost vidět do okna protějšího domu, ve kterém bylo dění daleko zajímavější. Manželé, kteří se jmenovali Strakovi, jak se doslechl od vedlejšího stolu, se opravdu zuřivě hádali. Pobíhali po místnosti a muž párkrát výhružně zvedl ruku a napřáhl ji proti své manželce. Nedej bože by ji snad uhodil, naštěstí se ale v pravou chvíli objevil ponocný a zaklepal jim na okno. Přikázal jim, aby se ihned přestali hádat, jelikož narušují noční klid ostatních lidí. A pak zase pokračoval dál v cestě. Co se pak dělo ve vedlejším domě už neměl možnost sledovat, jelikož paní Straková zavřela okenice. Tak tedy odvrátil pohled od ulice začal se zajímat, co se děje zajímavého v šenku.

Eliška ladným krokem zrovna obsluhovala staršího pána a jak usoudil podle jeho oblečení, byl velice zámožný. Celým hostincem se linula líbezná vůně čočkové polévky, kterou si poručil učedník místního pivovarníka. Snad nejvytáhlejší kluk, kterého jsem kdy potkal, pomyslel si po chvíli muž, když provedl kontrolu jeho tělesné konstrukce. Ale přesným opakem pro něj byl malý tlouštík Vilém, který se také čímsi u stolu ládoval. Oba mládenci to zapíjeli pivem.

Lidí v hostinci ještě přibývalo, protože mnoho z nich nakouklo do šenku oknem a když zjistili, že budou mít tu čest nechat se obsloužit od takové krasotinky, ani nezaváhali a připojili se k ostatním hostům. Stoly už byly všechny obsazené a piva se objednávala hned po třech sklenicích najednou.

Jen aby se tu nesemlela nějaká rvačka, pomyslel si Václav. Hosté už byli mírně přiopilí a určitě by stačilo nějaké malé vyprovokování a vzduchem by začaly létat židle.

Jenže to ještě netušil, že se tu odehraje něco mnohem horšího, než je pouhá rvačka.

PROZATÍM NEDOKONČENÉ!