Úvaha nad...kouřením

            Kouření - slovo skloňované ve všech pádech. A nejen v poslední době. Proč začínáme kouřit? Co nám to přináší? Jak přestat inhalovat tento škodlivý dým? Proč kuřák nezahodí cigarety ani když se to viditelně začíná projevovat na jeho zdraví nebo na osobách jemu blízkých? Můžeme si pokládat ještě spoustu dalších otázek, na které sice odpovědi existují, ale často mají úplně odlišný obsah. Záleží na člověku, jestli kouří a také na jiných faktorech. Já jako abstinent mám na tento zlozvyk svůj vlastní názor a ten se vám tu pokusím předložit.

            Již odmalička mi bylo do hlavy vtloukáno, jak je kouření škodlivé pro zdraví. Přesto pokud se podívám do statistik týkajících se této činnosti, nenajdu utěšující čísla. V České republice kouří celá jedna pětina lidí. A není to žádná lež! Ať se rozhlédnu na jakoukoliv stranu, najdu osobu s požitkem vdechující bělavý dým. Od mladistvých až po seniory. Co je k tomu nejčastěji vede? Proč se k tomu vůbec dostali?

            Jako první důvod mě napadá ten, že dotyčný si chtěl vydobýt místo v kolektivu. Nejčastěji se tak stává na základní škole, když přijde puberta a pozice žáků v partě se mohou měnit. Jenže lidé nezačínají kouřit jen na „základce“. Líbí se mi jedno takové shrnutí: Školní děti začnou, protože jsou už velké, studenti, protože je to COOL, vysokoškoláci, protože je to uklidňuje při učení, pracující, protože jim to pomáhá zvládnout pracovní stres a důchodci už jen tak ze zvyku. Zkrátka každý zná svůj důvod, ale pouze malá skupinku z nich najde řešení.

            A co nám vlastně kouření přináší? Pokud opomeneme jakýsi požitek a lehkou, bezstarostnou hlavu, zůstanou nám tu pouze samá negativa: poničené plíce, žluté zuby, finanční náročnost,… Našli bychom určitě spoustu věcí.

            Ale dobře, vezměme si třeba nějaký konkrétní příklad: malý Petr žije už od narození v domácnosti, v níž jsou jeho oba rodiče silní kuřáci. Hoch vidí, že až na nepatrný zápach, na který si stejně rychle zvykne, to s nimi nic nedělá (jelikož chlapec neměl možnost nahlédnout do plic svých rodičů, určitě by pak změnil názor). Proto na kamarádovo pozvání na „cigáro“ přikývne. Nejprve začíná na dvou cigaretách denně, ale po letech už se jeho průměrná spotřeba zastaví u 35 kusů. Petr si založí rodinu, najde práci a teprve pak se odhodlá k nějakému zásadnímu činu. Začne si lepit náplasti na odvykání, žvýkačky žvýká o sto šest a pokud má někdy nějakou krizi, vzpomene si na svoji rodinu, na své zdraví. Není to samozřejmě lehká zkouška jeho vůle. Ale pak konečně nastane den D, kdy si ráno ve spěchu zapomene vzít náplast a večer u televize si uvědomí, že vlastně na cigaretu vůbec nemá chuť.

            Jenže to je „happy end“, který by se hodil nanejvýše tak do amerického filmu a ne do reálného života. Většina těch, co propadla tomuto zlozvyku, už se nejednou snažila svou chuť na cigaretu potlačit různými způsoby, ale pouze malé procento z nich se závislosti nadobro zbavilo.

            Proto jsem z celého svého já ráda za to, že nekouřím. A podle mého názoru kouření není jediným prostředkem, jak se dostat do povědomí lidí. A pokud ano, nejspíš to není ta správná skupina, do které bych chtěla patřit. Stačí mi pohlédnout na děsivé obrázky kolující na internetu a doufám, že mě nikdo a nic nepřesvědčí, abych se stala kuřačkou. Chci totiž dýchat a to mi nikotin, který může kapacitu plic zmenšit až o dvě třetiny, neumožní.